NENÁPADNÉ ZAČÁTKY...

Tato životní etapa začala na střední škole. V prváku-druháku.

Někde jsem si přečetla, že jako lidstvo jíme moc a že to drancuje planetu. To byl můj prvotní impuls k rozhodnutí omezit jídlo.

Začalo to postupně - vyměnit svačinu (chleba s něčím) za přesnídavku, potom pouze za banán,... Zkrouhávání kalorií mělo za následek úbytek na váze. Nikdy jsem nebyla obézní, či dítě s nadváhou. Postupem času jsem si v zrcadle připadala normálně a že bych nějaké to kilo dolů mohla ještě poslat. A začarovaný kruh byl na světě.

Došlo to do stádia, kdy jsem se takřka s nikým nebavila (neměla jsem na to energii) a vlastně mě to otravovalo. Byla jsem podrážděná a jakmile se stočil hovor na to, že bych měla začít víc jíst, že jsem moc hubená, tak to byl vrchol! Nic víc mě nedokázalo naštvat! [Oni mi chtějí pošlapat mojí cestu, sami to nedokážou, tak se snaží překecat mě, abych z mé skvělé cesty sešla... To tak, já se nedám]

Není asi nutné úplně zmiňovat, že jsem x krát omdlela... A zakopla o imaginární klacík na rovné ploše např na vlakáči.

Chtěla jsem být sama. O obědové pauze ve škole jsem vždycky hledala volnou třídu, kde nikdo nebyl, abych se mohla v klidu najíst. Nechtěla jsem poslouchat nějaké poznámky o jídle, vytáčelo mě to. (Každý den jsem jedla to samé) 

Byla mi neustála zima. Nedokázala jsem se zahřát. V létě to celkem šlo, ale jakmile se lehce ochladilo, tak jsem byla pořád doma schoulená a zabalená v dece.

Měla jsem stavy úzkosti. Tím že jsem záměrně nepřijímala dostatek energie, tak tělo vypínalo "druhotné" funkce, jelikož vyhodnotilo, že už jde do tuhého a jde o přežití. Ženský cyklus se vytratil. Mozek přestával fungovat - měla jsem problém s učením. I když jsem nad tím seděla a fakt se snažila, tak jsem nebyla moc schopná si to zapamatovat. Respektive jenom opravdu krátce. A ve škole jsem nedokázala udržet pozornost.

Věděla jsem, že když si třeba před tělákem ten banán nedám, že nebudu schopná podat nějaký výkon. Ač jsem byla "sportovec". Nebo kdyby mi někdo z ničeho nic řekl, jestli se půjdeme projít, nebo půjdeme na zastávku, která je dál, tak to bylo pro mě nepředstavitelné. S tím jsem nepočítala a na to nemám sílu. (Jo, když si na to zpětně vzpomínám, tak se chytám za hlavu...)

Stavy úzkosti vrcholily už hned z rána, kdy jsem se několikrát svalila na zem a brečela - nemohla jsem... Bála jsem se jít do školy a napsat test... Všechno jsem viděla černě... Úplně všechno. I banalita byla bubákem maximálního kalibru.

Tyto stavy jsem měla dost často i před tréninky. Já chtěla jít na trénink, ale neměla jsem sílu a nevěděla jsem, jestli to zvládnu.

Člověk měl permanentí hlad. Jakože opravdu pořád. Na jídlo jsem myslela non stop. O hodinách jsem odpočítávala, za jak dlouho se už budu moct najíst, protože mi kručelo v břiše. Pak jsem se najedla, hodně málo a hlad jsem měla neustále. Vlastně skoro o ničem jiném můj život nebyl. 

Byla jsem u výživových poradců, doma mi všichni chtěli pomoct, ale já se spíš zavírala do sebe.

Potřebovala jsem čas. A podařilo se mi to v hlavě přepnout - i z důvodů neustálého zranění - podezření na únavové zlomeniny, bolesti kloubů, řídnutí a padání vlasů, neskutečná únava a zima,...

Pokud by měl někdo nějakou otázku ohledně tohoto tématu, tak mi neváhej napsat! Ráda si s tebou o tom popovídám/napíšu. Je to jedna z kapitol mého života, o které nemám problém mluvit.