Úspěch

Co se vám vybaví, když se řekne slovo úspěch?

Pro každého to bude něco jiného. Úspěch je možné zařadit do jakéhokoliv odvětví.

Nejdůležitější je si uvědomit, čeho chci dosáhnout JÁ. Nikoliv to co je ode mě očekáváno např. od rodičů,...

Cesta nikdy nebude jednoduchá                                                                                                                  Možná ze začátku ano - přehršle motivace dokáže divy. Ale pokud motivace nebude pramenit z mého vnitřního já, tak dříve, či později vyprchá. Pro někoho to může být naopak ze začátku těžké, rozhoupat se a udělat ten počáteční krok, pak se ale rozejde a už to jde snadněji. Samozřejmě, že se časem nějaké překážky objeví, s tím se musí počítat.

Teď budu konkrétní. Co se týče sportu - běhání. Tak jsem ze začátku uběhla opravdu malou vzdálenost, byla jsem zadýchaná, nedokázala jsem rozlišovat intenzitu, prostě jsem jen běžela.

Neměla jsem žádné závodní ambice, ale bavilo mě to. A to byl důvod proč jsem s tím pokračovala. Nenásilně, bez trenéra, běhala jsem si prostě po loukách a užívala si to. Někdo by řekl, že kdybych do toho skočila rovnou s trenérem, tak bych se vyšvihla daleko rychleji. Což je pravdivé tvrzení, ale pro mě je ten úspěch právě v tom, že jsem si tou cestou šla sama a dostala se na solidní úroveň jen díky tomu, že jsem to dělala z důvodu, protože mě to baví.

Nechtěla jsem jezdit na závody, sport mě jenom bavil. Líbí se mi překonávat samu sebe a vidět pokroky. Teď vím fakt, že už bych se sama moc neposunula. Ano, mám trenéry a tréninky mají nějakou strukturu, ale co je opravdu důležité je, že i když závodím, tak v tréninku mým hnacím motorem je to, že mě to baví. I kdybych nejezdila na závody, tak budu trénovat, jako doposud, baví mě to. Netrénuju z důvodu, že chci být lepší, než moje soupeřky. Ne, chci překonávat samu sebe, já jsem svojí největší soupeřkou. Velkou většinu tréninku trénuju sama, ale nevadí mi to.

Pro někoho úspěch může znamenat mít dobré známky, dodělat školu, mít rodinu,...                          Přijde mi smutné, když slyším větu začínající "měla bych, to a to..." Proč - "Měla bych", proč? Že se to ode mě očekává? Ostatní mají názor takový, že se podle něho řídím, nebo z jakého důvodu?

Když už, tak "Já chci a jdu do toho". Spousta lidí si dělá hlavu s tím, co si o nich druzí pomyslí.            Je to pochopitelné, máme tendence hodnotit ostatní - jejich vzhled, chování,... Přitom neznáme příběhy ostatních, známe jen zanedbatelnou část, nebo to, co je viditelné a to nám toho moc neřekne, všechno je neskutečně komplexní!

Většina chce zapadat a nechce vyčuhovat z davu = bezproblémový jedinec, na kterého nejsou             "Žádné" námitky a o to nám jde?

K některým úspěchům vede dlouhá cesta. Člověk nevidí dílčí cíle hned. A s tím musí počítat,          je to naprosto normální a v pořádku.

Pohybuju se ve sportovním prostředí, tak uvedu příklad opět z této oblasti. Cesta olympijského závodníka trvá většinou x let. Dře, jako kůň, pak je šťastný, že se nominuje. Postaví se na (třeba startovní čáru) a ví, jaké všechno úsilí vkládal do tréninků,... Má jeden pokus, buď a nebo. A teď...

 Zamyslel se někdo na faktorech, které musí klapnout, aby sportovec podal skvělý výkon? Mimo povedenou přípravu, kterou tu rozebírat nebudu, bych se přesunula třeba k takové psychické pohodě. Má vyřešené vztahy doma, nebo má s nějakým člověkem problém, který v něm hnije? Nenastala nějaká neobvyklá situace, která ho rozhodila? Při příjezdu na místo konání závodu - sedlo mu ubytování, může v klidu a plnohodnotně spát? Nemá problém s místní stravou? Zabalil si vše potřebné? Někdy to můžou být i zdánlivé banality - zapomenutí oblíbených ponožek (jasně, to je trochu nadnesený příklad, ale můžu říct, že když já zapomenu jeden typ gumičky, tak mám co dělat, aby mě to nerozhodilo... A tedy za pomoci jiných gumiček se snažit být "V klidu" a nebudu kecat, že jsem z toho chvíli rozmrzelá. :) )

A to je jen slabý výčet toho, co může výkon ovlivnit.

A už jen, že je účastníkem na OH, tak tento fakt je opravdu skvělý!! A pak když to nedopadne, tak to lidi rozebírají, přitom nemají šajn, co vše za tím stojí a hlavně: JSME JENOM LIDI!

Tlak a očekávání vyvolaný na sportovce, je opravdu těžký ustát. Člověk musí mít hodně silně nastavenou hlavu/mysl, pak to jde ruku v ruce...

Opravdu ze srdce obdivuji profíky, jak to zvládají. Když někde vyhrají, tak je automaticky zaškatulkují, že příště tam vyhrají taky a když ne, tak se to zase probírá a kdesi cosi.